Legenda nebo šašek? S Janem „Gonzem“ Nečasem o Srbské, Bookmakers a Fénixu

Vyholený čahoun s neustálým úšklebkem na tváři, který mizí, jen když zahodí další životní šanci. Fotbalista, který se fotbalem především baví, sice nestřílí mnoho branek, i přesto zná způsob, jak přivést soupeře k šílenství. Hráč, který může působit na hřišti dvojím dojmem, rozesmátý hračička, co neumí kopnout ani do plechovky, nebo vůdčí osobnost a neomylný rozdělovač geniálních přihrávek. O tom, jak se z vodonoše vypracovat na prezidenta a o všem dalším s bránícím útočníkem Fénixu Janem Nečasem.
 
Jak ses dostal k malé kopané a poté k samotné organizaci BSMK?
 
Bylo mi tehdy 16 a velký fotbal už jsem dobré čtyři roky nehrál, což se dost odrazilo i na mých začátcích v malé kopané. Můj kamarád Hyňál, věrný fanda brněnského hokeje, mi o prázdninách 2006 řekl, že na webu Komety našel inzerát psaný jakýmsi Jakubem Hronem, který sháněl do svého nového klubu lidi "co umí trochu kopnout do balónu". Hyňál, jak to bývá jeho dobrým zvykem, přecenil svoje (i moje) schopnosti, Kubu zkontaktoval a na první přátelské utkání, kde jsme se jako hráči měli poznat, vzal ještě brankáře Pavla Mertu, který na to jako jediný z nás tří měl. V přáteláku proti týmu Bookmakers, ke kterým mě osud zavál později, jsem se potkal s bratry Motyčkovými, bratry Wagnery a dalšími, většina z nich ale už malou kopanou nehrají... Kuba náš tým pojmenoval SC Srbská, a založil tak nejlepši mančaft v historii male kopané vůbec (smích).
 
Co je na tom pravdy, že jsi měl v týmu Srbská roli vodonoše?
 
Nic, já jsem byl tak špatnej, že jsem ani tu vodu nemohl nosit! Po půl roce jsem měl na kontě jen tři starty, s žadným vstřeleným gólem. Malou kopanou jsem však viděl jako vstupenku zpátky na vrchol (smích), a proto jsem se snažil, abych si místo v kádru udržel. Chodil jsem si sám kopat na různé plácky v okolí, protože tréninky jsem neměl a na Srbské byl jen jednou týdně, což mi k nějakému rapidnímu zlepšení nestačilo. Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, byl jsem pořád stejný dřevák, a tak mě přesunuli do B týmu, který tenkrát vznikal, ale jestě nehrál žadnou soutěž. Nedostatek motivace, navíc fakt, že jsme jen jednou za čas chodili hrávat přáteláky pak zapříčinila, že jsem přestal do B týmu chodit a moje působení na Srbské tak mělo skončit.
 
 

Sestava týmu FC Srbská z roku 2007,
Horní řada z leva: Nečas Jan, Kubíček Radek, Motyčka Martin, Žák Jakub, Knee Radek
Dolní řada zleva: Müllner Vojtěch, Jašinský David, Štrof Roman, Sládek Filip
 
Ale později jsi skončil jako prezident Srbské, jak se to přihodilo?
 
Bylo to tak trochu from zero to hero. Někdy v březnu 2007 mi Kuba napsal, jestli bych nechtěl Srbskou převzít. Vůbec jsem nevědel co se děje, ale pro myšlenku mít vlastní tým hrající nejvyšší soutěž jsem se nadchnul a tak jsem tuto nabídku přijal. Začátky nebyly vůbec lehké, klub měl nezaplacené dluhy a tak jsem musel vsadit ve Fortuně všechno na tenistu Nadala, kdyby nevyhrál, tak tu teď nesedíme a nepovídame si o Srbské. Do klubu se vrátil Pavel Merta, Hyňál, přivedl jsem ještě pár kamarádů a spolužákůze střední. Kapitánem jsem určil Davida Jašinského, ne protože by byl pro danou pozici nejlepší, ale protože mě s tím tak dlouho otravoval, že jsem ho musel zvolit. V prvním zápase jsme dostali od Bohunic 30 (nyní Café Bar Espaňa) nakládačku 0:12, a prohráli dalších 7 zápasů, pak jsme ale přivedli tři posily, remizovali s pozdějším mistrem Evropy - Fischer Café a vyhráli dalších osm zápasů v řadě, což nám nakonec zajistilo i Mistrovství republiky. První sezona tak byla určitě úspěšná.
 
V úvodu jsi zmínil Bookmakers, ne všichni čtenáři ví, o co se jedná. Mohl bys nám o tom říct více ve spojitosti se Srbskou?
 
Bookmakers byl tým Jarka Kundráta (momentálně trenér juniorského týmu FC Fénix Brno), nebylo tam moc fotbalistů, oni to spíš vždycky hrávali srdcem než nohama, až v roce 2008 tam Jarek natahal plno romů a udělal z toho takový mišmaš mančaft, kterému se ze začátku dost dařilo, a dokonce se dostal na Mistrovství republiky. Když se Srbská v roce 2008 poprvé (a ne naposledy) rozpadla, Jarek se mi ozval, že mě chce do týmu, tak jsem šel, protože jinde by mě stejně nechtěli (smích). V Bookmakers jsem se i střelecky docela chytil, hlavně proto, že jsme měli dvakrát týdně tréninky a Míra Ovšak, tehdejší fotbalista sezóny, mě toho dost naučil.
 
 
 
(Pořadatelský klub Bookmakers na turnaji O Modrý Pohár se třetím místem, z prvenství se radovala brněnská Nedeka)
 
Nyní působíš ve Fénixu, kde je mj. mnoho hráčů právě ze Srbské, jak jsi v klubu spokojen?
 
Ze Srbského áčka je tam se mnou pouze prezident Pechura, ale znal jsem i dost lidí z našeho béčka, kteří se pak stali součástí Fénixu. Zatím se držíme na prvních příčkách a nálada v týmu je dobrá, takže jsem spokojen.
 
Už máš za sebou ve fotbale hezkou řádku let, na co nejraději vzpomínáš a co bys naopak vymazal ze své paměti?
 
Asi nejvíc se vždycky nasměju, když si vzpomenu, jak mi Kuba Hron přenechal Srbskou, a asi za dvě hodiny se mi ozval pan Wagner, tehdejší srandovní postavička BSMK. Nabízel mi dresy, které jsme potřebovali do Superligy za „sníženou cenu“. Tak jsme na to s Davidem Jašinským kývli, a jeli jsme si pro ně v deset večer na Srbskou. Pan Wagner s lidmi ze staré Srbské přijeli ve starém “žigulu“, nebo co to bylo za superstroj, řekl, ať si nastoupíme, a prodal nám 10 dresů, bez trenýrek a bez štulpen, jeden za 800,-. My blbci jsme mu na to kývli a uskutečnili nejhorší fotbalový obchod století. Byla tehdy s námi asi radost obchodovat. První sezonu jsme měli často ve zvyku otáčet zápasy v posledních minutách, na což se vždycky vzpomíná dobře. Z historie bych rád vymazal přátelák proti Cordobě, kdy jsem z půl metru netrefil prázdnou bránu, a na Srbské to tehdy vidělo asi padesát lidí.
 
Evidentně máš smysl pro humor?
 
To jo, akorát prezident a hlavně soupeři ty moje vtípky často nechápou.
 
Lze Tě tedy označit za kontroverzního hráče?
 
Já to asi beru jako lichotku.
 
Najde se v kabině někdo, kdo má pochopení pro tvé občasné nečekané excesy?
 
Oni si všichni myslí, že to dělám pro zesměšnění soupeře, nebo pro pobavení diváků, ale když proti mně stojí nějaký dobrý obránce, tak musím vymyslet nějakou kulišárnu, než se ho pokoušet obehrát nějakou lacinou zasekávačkou.
 
Neznám snad nikoho, kdo hraje malou kopanou a neměl by svůj světový oblíbený klub, jak je to u Tebe?
 
Jsem naprosto ortodoxní fanda Liverpoolu.
 
Který tým naopak nemůžeš vystát?
 
Manchester United a Barcelonu.
 
Asi se teď mnoho čtenářů chytá za hlavu při vyslovení zrovna těchto dvou klubů.
 
Manchester je tradiční rival Liverpoolu, ale já nemám rád hlavně Fergusona, který sice vyhrál X trofejí, ale za těch 25 let se nenaučil to, co je ve fotbale nejdůležitější a to přijmout, pořádnou porážku. Barcelona hraje bezesporu nejlepší fotbal současnosti, ale dokud se na hřišti neumějí chovat, neustále vytvářejí tlak na rozhodčího a hrají divadélko, budou to pro mě vždycky nuly.
 
Máš nějaký fotbalový vzor?
 
Asi mého bratra, ze světových hráčů nechci říkat nikoho určitého, jen si cením loajality, profesionálního přístupu a fair play.
 
Tví spoluhráči Tě často oslovují „Gonz“. Proč tomu tak je?
 
Já jsem dřív říkával, že ta přezdívka vznikla podle Speedyho Gonzalese, kreslené postavičky, která všechny provokovala a pak jim utekla, což sice je můj případ, ale tu přezdívku jsem si prostě jednou dal sám, protože se mi líbila a mám ji od svých osmi let.
 
Děkuji za rozhovor.
 
Rudolf Chudoba