Viceprezident klubu FC Rom Star, Jaroslav Kundrát, zažil malou kopanou prakticky od počátku své existence ve městě Brně. Původně vystudovaný ekonom a účetní se po střední škole rozhodl pro vysokoškolské studium speciální pedagogiky se zaměřením na etopedii, psychopedii a specifické poruchy učení a již sedmým rokem pracuje v Městské části Brno – Židenice jako sociální kurátor. Přibližně deset let vedl neziskovou organizaci INEX – SDA Brno, kromě práce a malé kopané rád běhá, posiluje a hraje na kytaru. Otec tří dcer, kterému je nyní 37 let přijal výzvu v podobě vedení týmu Rom Star a současně s prezidentem Markem Krokou doufá, že se kádr stabilizuje a bude dělat čest jednomu ze zakládajících týmů malé kopané v Brně.
 
Jaká je tvá funkce v Rom Staru?
„Oficiálně jsem v Rom Staru na postu viceprezidenta klubu. V náplni práce mám především dohled nad financemi, prezentací klubu, pomáhám Markovi Krokovi při hledání pravidel, které tým potřebuje. Můj přínos je spíše mimo hřiště, než na něm. S některými kluky z Rom Staru se znám už řadu let, považuji je za přátele. O můj vstup do Rom Staru usilovali loni moji kamarádi Marek Kroka, prezident klubu, a Mirek Filo. Chtěli, aby tým dostal nějakou oficiální tvář, začal fungovat trochu jako firma s lepšími pravidly a lepším hospodařením. Zejména myšlenky Marka Kroky byly tak odvážné a kvalitní, že jsem chtěl tu jeho odvahu, srdce a elán podpořit. Vážím si ho za to dodnes i přes všechny problémy, kterým musíme při změnách v Rom Staru čelit. Co se týče mé hráčské kariéry, tak si myslím, že jsem všeobecně v BSMK známý jako hráč, u něhož každá trefa do balónu je mimořádným sportovním úspěchem, takže na hřišti se jakožto běžec řídím heslem Forresta Gumpa a říkám si: „Jardo, utíkej.“ Ty slastné okamžiky, kdy se mi do cesty v průběhu toho běhu připlete míč, jsou velice příjemné, byť poněkud vzácné, ale já se za to nestydím. Mně pohyb a fotbal dělá radost, ve svém věku si můžu dovolit mít ze sebe jednou týdně i trochu legraci a letos jsem odehrál pár zápasů, při nichž jsem vlastně nic nezkazil a paradoxně zatím mám při pobytu na hřišti ve statistice +/- kladná čísla.“
 
Co bys mohl říct o historii Vašeho klubu?
„Rom Star hrál malou kopanou téměř od počátku její existence v Brně, myslím, že minimálně deset let už to bude, vždy však pouze jako neoficiální parta kamarádů. Zakladateli byli Robin a David Filovi. Odvahu na to udělat z Rom Staru oficiální sdružení našel až Marek Kroka. V týmu je to historicky tak trochu jako na houpačce. Zpočátku patřil mezi velké favority tehdejší nejvyšší ligy, pak se na jeden čas Rom Star úplně vytratil. Pak zase povstal spojením s mými tehdejšími Bookmakery (Bookmakers Brno je bývalý klub BSMK – pozn. red.). Od té doby se moje historie s klukama tak nějak neustále mísí díky společným zážitkům. Úplně oficiálně s vlastním IČ fungujeme od června loňského roku.“ 


 
Vzpomínáš osobně ty na nějaké velké chvíle, které jsi zažil s Rom Starem?
„Výhodou toho, že člověk hraje s romskými kluky je to, že velké chvíle s nimi zažívá skoro pořád. Mají prostě od přírody povahu šťastných lidí, kterým když se něco povede, oslavují, jakoby zrovna vyhráli olympiádu. Takže jakmile se nám povede nějaký zápas, máme radost, skáčeme, jásáme, máme sny a vidiny, tancujeme, člověka to pozitivně nakazí a uvědomí si potom, že v tomto ohledu bychom se měli od Romů učit, jak se radovat z maličkostí, zapomenout na chvilku na stres a starosti. Oni to umí a já jim vděčím za to, že to dnes umím taky. Má to i svoje stinné stránky, k tomu se ale určitě dostaneme. Ale pokud mám říct nějaký hodně silný zážitek, tak asi loňská výhra na Mistrovství České republiky Romů v malé kopané v Broumově. Úžasná atmosféra, skvělá nálada, bezvadné výsledky a hlavně závěrečná triumfální jízda auty Broumovem za řevu rádia s písní slečny Bikárové – Tohle je Brno! To se nedá zapomenout. A slečnu Bikárovou všichni milujeme. Ona je jediná, kdo to neví.“
 
Proč se část týmu oddělila a vytvořil se tak nový klub Černý balet, se kterým hrajete tu samou soutěž?
„Já jsem do týmu oficiálně znovu vstoupil až v momentě, kdy už bylo po všem, takže by bylo nefér, kdybych se k tomu nějak vyjadřoval. Vztahy to, myslím, zase až tak moc nepokazilo, protože v dobrém míněná rivalita tu zůstává a vzájemně si chodíme fandit na zápasy. Až na drobné výjimky jsem nezažil, že by nám někdo z Černého baletu při zápasech dával najevo nějakou averzi. Kluci jsou fajn, hodně nám fandí, mnohé z nich respektuju a v týmu by se mi líbili. Nebyl jsem u toho, ale částečně si myslím, že problém mohl být v něčem podobném, co řeší Rom Star nyní. U romských kluků se totiž bijí dva směry. Řada z nich si neumí rozmyslet, jestli chce mít tým spíš jako partu kamarádů z rodiny, která si zajde na pivo a na fotbal (obvykle v tomto pořadí), anebo jestli chtějí mít konkurenceschopný klub, který by mohl něco dokázat (tudíž jde nejprve na fotbal a na pivo až potom). To si řada kluků neumí rozmyslet a naivně stále hledají jakousi střední, neexistující cestu. Přitom se prostě musí rozhodnout. Buď chtějí mít rodinnou skupinku, která si jde ťuknout, ale pak je potřeba si to zaplatit, nebo chtějí mít sportovní cíle, pomoc sponzorů, ale pak je potřeba si uvědomit, že za takových okolností už není možné v takovém týmu nadřazovat rodinnou pohodu nad zájmy klubu jako celku. V tom spočívá nynější hlavní krize Rom Staru a já jsem tak trochu přesvědčený o tom, že v tom tkvěl i problém v loňském roce, kdy jsem u týmu ještě nebyl.“
 
Jak bys zpětně zhodnotil vzájemný podzimní duel?
„Myslím si, že to bylo jedno z nejlepších utkání čtvrté ligy. Minimálně atmosférou určitě, což souvisí s tím, co už jsem řekl. Romové se umí nadchnout a bavit, takže tohle byl svátek v nádherné, napjaté atmosféře, velká rivalita, velký boj, ale v duchu kamarádství. Když se mrknete na naše stránky, tak my jsme se v podstatě se soupeři i kamarádsky fotili před, v průběhu i po zápase. Ze začátku zápasu nás Černý balet hodně sevřel, pak nám vyšla perfektně část, kdy jsme dali dvě branky a byli jsme na koni. Ale pak se, bohužel, ukázal ten typický problém současného Rom Staru – sebeuspokojení, neochota hrát podle scénáře po celých 60 minut. Takže obrat byl na místě, závěrečný úder Plachetky těsně před koncem jsem tak trochu očekával. Přišel v době, kdy jsme naopak my měli po odstoupení Beneše oslabeného soupeře dorazit. Myslím si, že výhra Černého baletu byla spravedlivá a zasloužená. Hráli víc týmově, víc chtěli vyhrát, u našich hráčů mě dlouhodobě zlobí jejich nekázeň. Dáme gól a žijeme v domnění, že jsme mistři světa. Nedovedeš si představit, jak v takových momentech zuřím. Abych si trochu rýpnul, zápas byl vzácností i v tom, že byl asi jediný, při němž oba týmy na hřišti viděly své trenéry. Tedy, nevím jak Černý balet, ale my jsme Robina Fila za celou sezónu viděli jen tam. Pochválil sám sebe před fanoušky a pak už jsme ho zase neviděli. Nikdy. Tak kdybyste ho někdo viděli, řekněte mu, že jsme čtvrtí, aby věděl, jak mu to trénování jde.“


 
A co očekáváš od jarní odvety?
„Tak především doufám, že nějaká bude a že u ní budu já. Chodí k nám zvěsti o nějakých nesrovnaných závazcích Černého baletu vůči svazu. Pokud to tak je, tak nevím, co bude. Nemělo by to tak být. Nebylo by to fér vůči ostatním klubům. Já sám kluky doslova drtím v tom, že chci, abychom byli v tomhle poctiví, přispívali včas, měli zaplaceno včas a řádně. Pokud jiné týmy mají volnější pravidla v BSMK, tak by mě to mrzelo, horko těžko budu motivovat hráče, aby tuhle přísnou lajnu dodržovali, když jiní nemusí, ale také to nemusí být pravda, řeči se vedou, ale realita může být jiná. Já si samozřejmě přeji, aby odveta byla a byla minimálně tak napínavá a zajímavá, jako první zápas. My se budeme snažit na jaro posílit a budeme chtít vyhrát. A také třeba zase uvidíme našeho samozvaného trenéra, abychom ho mohli pochválit, jak mu dobře fungujeme (úsměv).“
 
Mezi nejvýznamnější zápasy loňského roku byl pro Rom Star určitě zápas v rámci ligového poháru proti superligovému Fénixu, který se stal pozdějším vítězem. Mohl bys čtenářům popsat atmosféru a samotný průběh tehdy na Srbské?
„Tak u toho jsem bohužel nebyl. Ale kluci na to hodně vzpomínají. Tvrdí mi, že to byl docela vyrovnaný zápas, že se snažili s Fénixem hodně běhat, byli pyšní i přes prohru na to, že bojovali. Věřím jim. A taky věřím, že to byl dobrý zápas, protože Fénixu fandím, neboť ho vede super chlapík jménem Ivo Pechura, kterého si moc vážím.“
 
Jak funguje práce s Vaším juniorským týmem?
„Na juniory jsme docela pyšní. Je pravdou, že já osobně s mládeží pracuji dlouhodobě ve volném čase. Tým obvykle tvoří řada mých svěřenců, kterým dělám kurátora. Jsou to děti, které nežijí zrovna v růžových podmínkách, ale cítím z nich ochotu něco se sebou dělat, chuť něco dokázat. Tato dřina pro mě hodně znamená. Jsem pyšný i na to, že budeme zřejmě první, kdo bude mít asi i vlastní odchovance. Už v letošním roce jsme nějaké šance odchovancům dali. Andrej Mižigár za nás odehrál o prázdninách Dudák Cup a např. takoví kluci z Cordoby by určitě mohli říct, že je ten prcek na hřišti občas pěkně pomotal. V sezóně jsme zase postavili Alexe Maka z juniorky. Ten dal hned gól, který byl chybou rozhodčího připsán tradičně Tomáši Filovi. Ten letos dal už tři takové branky, které nedal (sakra, proč mě se to nikdy nestane?!), ale zpět k juniorům. Osobně nepovažuju za nutné, aby junioři vítězili, dosahovali nějakých velkých met. Vidím v tom opravdu spíš možnost ukázat jim cestu, dostat je mezi děti z většinové populace, dostat je do fotbalových oddílů, pomoct jim, aby v té malé kopané našli radost třeba i do dospělosti. Proto pro mě největším úspěchem bude, když odchovance čím dál víc budeme zařazovat do kádru áčka. Výhry jsou bonusem, který nás dobře prezentuje. Já jako hlavní cíl celého Rom Staru vidím v tom, že bych chtěl, aby tým přežil své oficiální zakladatele. Chci se dožít dne, kdy půjdu o berlích jako starej děda ruku v ruce s Markem Krokou podívat se na zápas Rom Staru, který bude fungovat dál i bez nás. Hodně si vážím i spolupráce například s Telnicemi nebo Habrůvkou. Vzhledem k tomu, že jsme u dětí jako Rom Star hodně v kurzu (mluví se o nás na školách, na ulici, všude), přineslo to i nějaká negativa, kdy nám závistiví mladí fanoušci kazili reputaci tím, že občas chodili na zápasy pořvávat a krást. Trvalo nám, než jsme se s tím poprali a ceníme si toho, že na nás nikdo nezanevřel a děti z Telnic například ve velkém počtu přijeli na náš turnaj pro mládež, který jsme pořádali v prosinci v tělocvičně. Takové kontakty jsou pro naše děti důležité a cenné, je to takové to sbližování, o které je potřeba, abychom se snažili. Z takových dobrých setkání a zápasů pak mám pocit, že dělám něco, co má smysl.“


 
Jaké jsou cíle Vašeho týmu? Jste spokojeni se svým umístěním?
„To jsme právě u toho, proč se nyní v Rom Staru děje tolik věcí. My totiž nevíme, co vlastně chceme. Pro mě osobně zase až tak výsledky důležité nejsou. Já jsem chtěl do Rom Staru přinést hrdost, aby to byla romská organizace, která je opravdu převážně postavena na Romech, Romové se v ní budou angažovat, Romové na ni budou hrdí, Romové v ní budou postupně i pracovat. Stejný cíl měl Marek Kroka. A líbí se to ještě několika hráčům, ale jsme trochu zklamaní, že toto se nám zatím tolik nepodařilo. Z řady hráčů máme pocit, že by jim vyhovovalo spíš jen to, aby si mohli zahrát, když se jim někdy bude chtít, aby to nic nestálo a abychom, pokud možno, vyhráli, ale nemuseli přitom moc běhat. Lépe řečeno, abychom snad u toho ani nemuseli chodit. Teď jsem to trochu přehnal, ale je to o tom dilema, které si hráči musí nyní ujasnit. Buď budou rodinný podnik, pak si ale rodina svoji zábavu pro radost musí také celou sama zaplatit, anebo chtějí mít tým, na který budou hrdí, jenž bude dobře reprezentovat Romy v Brně i celé České Republice, budou mít pěkné webové stránky, vlastní klubový časopis, propagaci, spoustu možností, sponzory – ale pak je potřeba taky respektovat pravidla a chápat, že za podporu a pomoc je potřeba něco předvést. A to je to, v čem tým nemá jasno. Osobně se mi příčí, abych o tom rozhodoval za ně já. Já jsem přišel jako pomoc, jako někdo, kdo jim otevře oči a donutí je, ať si v tom udělají jasno. A teď jsme na křižovatce, kdy už nejde uhnout a musí přijít to rozhodnutí. Klub se buď rozhodne, že chce zachovat rodinnou zábavu, na tom není nic špatného, pak mi bude jedno, co se bude dít, protože má práce tím v podstatě skončí. Nebo bude tým chtít postoupit, nebo alespoň postupně budovat kvalitnější tým, odchovance, dobré jméno a tradici. Pak je ale jasné, že je potřeba udělat změny. Moje role je v současné situaci taková, že podle toho, jak se tým rozhodne, v týmu buď skončím, nebo svoji práci ještě zvýrazním a sáhnu k určité obměně kádru, protože řada hráčů nesplňuje dle mého názoru hráčské ani osobnostní podmínky k tomu, abychom případných sportovních a klubových cílů mohli dosáhnout.“
 
Měli jste možnost hrát 3. ligu, ale nakonec jste místo přenechali Dynamu Hané. Co Vás k tomu vedlo?
„Četl jsem nějaký rozhovor o tom, že jsme srabi a že jsme to vzdali kvůli fyzičce. Nám s Markem však šlo spíš o to, abychom začali od píky, protože jsme právě nevěděli, s kým vlastně budeme pracovat a kdo v týmu bude. Když to trochu přeženu, je totiž třeba možné, že na jaro naskočíme s kádrem plným juniorů a pro ně bude lepší začít níž. My jsme ty problémy, ve kterých nyní jsme, v podstatě očekávali. Tým se nad sebou dlouho nezamýšlel, tancoval si na hřiště svoje “family Khamoro“, bylo jasné, že nová pravidla přinesou potíže.  Proto jsme chtěli mít větší klid a začít budovat mužstvo bez nějaké hrozby sestupů. Na druhou stranu je ale pravdou, že rozdíl mezi 3. a 4. ligou dle mého názoru zase tak moc velký není. Alespoň první polovina 4. ligy by nějakým způsobem uspěla i v té třetí, o tom jsem přesvědčený.“
 
Ani u tebe neudělám výjimku a zeptám se Tě, jak vnímáš vývoj malé kopané v Brně?
„BSMK se vyvíjí po celou dobu, co se o malou kopanou zajímám. A myslím si, že v podstatě takovým očekávaným a logickým směrem. Je za tím mravenčí práce Filipa Judy. Asi by sám nevěřil, že se toho ode mne jednou dočká, ale já se mu klaním za to, co dokázal. Sám vím, jaké je to vést nějakou společnost, řídit nějaké lidi, vymýšlet něco a sklízet pak za to reakce. Když si vzpomenu, jak jsem někdy kroutil hlavou nad jeho nápady a považoval ho za idealistu a snílka, o to víc ho dnes uznávám. Cením si každého člověka, který se do něčeho vrhne, neustoupí a snaží se i přes to, že na té těžké cestě často sklízí pro Čechy typickou kritiku a nedůvěru. V tomhle jsme jako národ takoví, že řada lidí spíš jen sedí, ale pak má plnou pusu řečí a kritiky. Filip to nevzdal a výsledky jsou znát. Líbí se mi, že hledá cestu pro všechny. Schyluje se k tomu, že skuteční hráči budou moct hrát profesionální malou kopanou a nám, „happy kopáčům“ zůstane ta regionální radost z maličkostí. Té cestě dopředu věřím. A také jsem rád, že se postupně více delegují věci i na další lidi. René Pazdera je určitě pro BSMK obrovský přínos, čím víc takových lidí bude, tím lépe. I Filip určitě bude považovat za úspěch až to, když malá kopaná přežije jeho odchod do důchodu. Ať se snaží sebevíc, taktéž ho to čeká. Líbí se mi i web, je tam vše podstatné, zajímavá mi přijde Tipliga. Rozhodčí jsou často kritizovaní, ale já tohle neberu. Mně pořád přijde, že problém je hlavně v lidech. Hrajeme pro zábavu a ne pro peníze, tak sakra, proč je takový problém přiznat faul, přiznat aut, roh, nebo ruku?! V tomhle ohledu jsme se před léty zúčastnili s Rom Starem projektu “Fotbal pro rozvoj“, kde mimochodem v našem týmu „hostoval“ Tomáš Ujfaluši, na což rádi vzpomínáme. Byl to poměrně prestižní turnaj, zajímaví soupeři jako Olomouc, Mysa z africké Keni a hlavní myšlenkou bylo obyčejné fair play. Ač šlo o dost tuhé boje a prestiž, celý turnaj se odehrál bez účasti jakéhokoliv rozhodčího. Bylo úkolem, že se týmy musejí mezi sebou dohodnout. A nebyl to problém. Takže můj vzkaz je – až budeme kvalitní my, hráči, tak pak budou kvalitní i rozhodčí. Minimálně proto, že je nebudeme potřebovat.“


 
V polovině listopadu jsi zveřejnil nabídku angažmá v Rom Staru. Jaký byl nebo je hlavní důvod nabídky hrát za Váš klub?
„Já už jsem to v podstatě uváděl. Rom Star se vyvíjí a řada hráčů neplní, co má. Dokud v týmu jsem a mám důvěru prezidenta a některých poctivých hráčů, míním prosazovat zájmy klubu Rom Star. Jelikož zatím nemám zprávu o tom, že bych měl odejít, očekávám, že se na naší schůzi rozhodne, že klub chce jít cestou dobrého jména, nějakého sportovního cíle a dobré prezentace na veřejnosti, takže tím pádem bude potřebovat udělat v kádru nějaké změny. Proto jsem si začal mapovat, zda by byl o náš tým zájem. Prozatím jednáme přibližně se 4 – mi až 6 – ti hráči a stejný počet adeptů je z řad juniorů. Od ledna máme přípravu v tělocvičně, do konce února bychom pak chtěli ustálit kádr tak, aby v březnu hráli už jen ti, se kterými budeme chtít jít do dalších bojů.“
 
Dokázal bys říct, co ve Vašich zápasech rozhoduje ve Váš prospěch a na co naopak doplácíte?
„Jak už jsem uváděl, naší předností jsou situace, kdy se tým dostane do laufu a nadšení. Pak jsme schopni bojovat, dřít, běhat, makat, tým je hodně ofenzivně naladěný, hladový po gólech, schopný otáčet výsledky. Pokud se dodržuje to, co si řekneme, a je stoprocentní docházka, tak jsme těžkým soupeřem pro každého. Dokonce jsme v takových momentech schopni hrát i precizní defenzivu. Kádr však chci doplnit i proto, že slabinu vidím v tom, že je postaven zejména na výkonu dvou až třech hráčů. Jakmile chybí, je síla týmu poloviční, to je špatně. Řadě hráčů chybí zejména fyzická kondice a řada z nich na zlepšení nijak nepracuje (zatím se mi tedy nedoneslo, že by někdo vynalezl pivo, po kterém se hubne, a cigára, které vylepšují kapacitu plic). Takže jako hlavní nedostatek Rom Staru vidím fyzickou kondici, neukázněnost a zbytečné hádky. Jakmile toto odstraníme, bude to mazec.“
 
Jsme na konci rozhovoru a já bych Tě poprosil o pár závěrečných slov směrem ke čtenářům.
„Hele, já si myslím, že já sám jsem dostatečný borec na konec v každém zápase, ve kterém náhodou zabloudím na hřiště, nehledě na okamžiky, kdy se dostanu do kontaktu s tím kulatým nesmyslem, který tam kolem mě občas proletí, tak netrap čtenáře ještě tím, abych jim na závěr něco říkal. Ale tak řeknu, no – nechejte špatné nálady a problémy doma a choďte se na ty zápasy hlavně bavit. Jsem přesvědčený o tom, že Zlatý míč už vás všechny definitivně mine, dobrá, mě s největší pravděpodobností taky, i když špetka narcismu mi říká, co kdyby přece jen někdy (smích), tak proč si to pořádně neužít. Já věřím, že my se v Rom Staru dáme do pořádku a budeme se těšit na všechny z vás, až si spolu zahrajeme.“
 
- Rudolf Chudoba -